Jdi na obsah Jdi na menu

Zákeřná entita díl I.

Vše začalo jednoho slunného jarního dne roku 2013. Zrovna vařím oběd, když tu mi malá Eliška oznamuje: "Teto, paní klepe na okno." Občas mi zlobí zvonek a lidé mi ťukají na okno z ulice do jídelny. Jdu se k němu podívat, ale nikdo nikde.

„Eliško, žádná pani tam není.“

„Teto tady, tady, paní klepe na okno.“ A ukazuje mi na okno v obýváku.

„Safra, copak se to tu děje? Kde by se tam vzala nějaká paní?“ přemýšlím v duchu a dochází mi, že tu asi nepůjde o obyčejného smrtelníka… Po chvilce se Eliška uklidní a obě se opět vracíme ke své činnosti.  

Uběhne pár týdnů, eliska.jpgvenku je slunečno, teploučko a já se lopotím na zahrádce. Eliška si hraje s panenkou na dvorku před obývákem a najednou se ta malá čtyřletá holčička postaví do pozoru, panenku drží před sebou jako nějaký ochranný štít a stroze a jasně někomu praví.

„Nech mě být, já jsem princezna Eliška!“

Krátce poté se s Dášou od Elišky dozvídáme o paní, která ji obtěžovala a ona jí dala jasně najevo, že nemá o její společnost zájem. Ale my nikde nikoho nevidíme, že by opět paní, co byla nedávno za oknem?

Za měsíc a půl se na Eliščiny zážitky už zcela zapomnělo. Léto se rozjíždělo naplno ve své kráse, a tak jsem jednoho červnového večera uspořádala s přáteli menší posezení pod ořechem. Bývalá Davidova přítelkyně s sebou vzala dceru Verču, která si raději našla azyl v jídelně, a zasedla k notebooku. Holt naše společnost pro ni byla nudná. Co bychom my, tací stařešinové, mohli nabídnout mladé 14tileté dívce za zábavu? Seděla u internetu jako přibitá a venkovní veselí ji vůbec nebralo. Když bylo něco kolem půlnoci, Ondra si něčeho všiml.

„Verča šla do garáže?“ ptá se mě.

„Co by tam dělala, sedí v jídelně za noťasem.“ divím se, co to Ondru napadlo. Ale ten si to nenechá vymluvit.

„Vždyť jsem jí teď viděl, jak jde do garáže…“

„To není možné.“ přidávají se ostatní na moji stranu.

„Tak se pojď mrknout oknem, že sedí Verča v jídelně.“ pobídnu Ondru, aby se vše konečně vysvětlilo a pokračovali jsme v započaté zábavě.

Jenže pohled na zaneprázdněnou holčinu u notebooku, Ondru ještě více zaujal.

„Jak to? Já jsem viděl nějakou ženskou. Byla Verunce hodně podobná a šla do garáže.“

To už zaujalo i mě a vzpomněla jsem si na Elišku.

„Tak vezmeme ghostmetr a půjdeme garáž a půdu prozkoumat,“ povídá nadšeně Ondra. Nikdo z nás nepočítal, že se dnešní večer zvrtne ve vyšetřování. Eva byla těsně před přijetím do naší skupiny Mystery Hunters CZ a s nadšením se k Ondrovi připojila.

„Mohu jít s Ondrou?“ ptá se mně.

„Proč by ne, alespoň si vyzkoušíš, jak to chodí v praxi.“ Byla jsem ráda, že Eva projevuje o paranormálno opravdový zájem. A s ghostmetrem K2, a diktafonem se nám oba ztratili v garáži. Zbytek našeho spolku zasedl opět za stolek pod ořechem, pln očekávání, co naši vyšetřovatelé zjistí.

Přibližně po 15 minutách se vrátili a z jejich výrazu bylo zjevné, že se něco dělo.

„Ona tam zpívala.“ ze sebe Eva plna emocí vyplivla.

„A odpovídala skrze ghostmetr.“ dodal Ondra.

V garáži byl klid, jak pocitově tak i ghostmetr ani neblikl. Avšak jakmile vstoupili na půdu, nálada se okamžitě změnila. Eva pocítila vnitřní neklid a tíseň, a Ondra se pokusil s entitou navázat komunikaci.

„Je tu s námi nějaká entita? Pokud ano, prosím zablikej mi na tu krabičku, co držím v ruce.“

A tak se také stalo, během chviličky se ghostmetr v Ondrově ruce rozblikal až do oranžové letky.

„Jsi lidská, nebo nelidská entita. Pokud jsi lidská blikni jednou, pokud si nelidská blikni dvakrát,“ pokračoval Ondra v komunikaci.

Ghostmetr zablikal jednou.

„Jestli jsi ta žena, co jsem viděl, jak vchází do garáže, tak mi prosím rozblikej ghostmetr.“

Ghostmetr se opět jedinkrát rozblikal až do červené letky. Eva pocítila úzkost a oba zaslechli teskný zpěv, který je zaznamenán na diktafonu. Ondra se pokoušel s entitou znovu spojit, ale bezvýsledně. Ghostmetr přestal reagovat a Eva pocítila, jak jí duch prošel a pokračoval v cestě do garáže.

Tohle vše jsme se dozvěděli od našich, dnes již bývalých kolegů. Krátké vyšetřování je celé zaznamenáno na diktafonu i se zpěvem lidské ženské entity.

Všichni jsme začali přemítat, kde se tu ten duch vzal. Proč je jeho hlavním zájmem malá Eliška? Bude dobré s ním co nejdříve znovu navázat kontakt a pak ho odvést do světla. Datum vyšetřování jsme naplánovali na červenec a já i Dáša jsme se těšily, že tu opět zavládne vytoužený klid.

Jenže než došlo k zmíněnému vyšetřování, nastal sled událostí, kdy začala entita přitvrzovat.  

Jednoho dne se vrátila Dáša z města a vyprávěla, co se jí stalo, když řídila auto. Najednou jí přepadl za volantem silně nepříjemný pocit, že na zadní sedačce vedle Elišky někdo je. Někdo, kdo tam nemá být. Koukala do zpětného zrcátka a zahlédla tam sedící ženu. Otočila se na ní, ale už tam nikdo nebyl. Tento jev se opakoval a Dáša začala mít obavy.

V jiném případě jsem měla osobně velmi nehezký zážitek. Já i Dáša jsme byly venku a Eliška si hrála v obýváku. Pro něco jsem se vrátila do domu a zastihla Elišku, jak morduje mojí kočku Happy. Jednou rukou jí ležela na krku a tlačila na ni vší silou, druhou rukou ležela kočce na zadní části těla a drtila jí pod sebou celou svojí vahou. To pro mne byl šok.

„Eliško, co to děláš?!“ vyhrkla jsem na ni nevěřícně.

Jindy veselá a roztomilá holčička, zvedla hlavu od ležící Happy jak ve zpomaleném filmu a hleděla na mě studeným, nepřítomným pohledem, až mě zamrazilo.

„Eliško, koukej pustit tu kočku, co to s ní děláš?!“ Už jsem zvýšila hlas.

Jenže Eliška ještě svojí rukou kočce na krčku ubrala kyslík, seč to šlo a nehnutě na mě stále zírala očima, skrze které se na mne koukal, někdo zcela jiný. Šel z nich vzdor a nepopsatelný hnus.

„Eliško, říkám ti, okamžitě pusť tu kočku!!!“ Tentokrát jsem už zařvala a hrůzou byla bez sebe.

Eliška opět, jako ve zpomaleném filmu, poklidně a velmi, velmi pomalu uvolnila kočce krk a pak i zadní část jejího bezbranného, chlupatého tělíčka. Po celou dobu se do mě vpichovala zlým, vzdorovitým a absolutně nelidským pohledem. Ze všeho se mi obrátil žaludek. Když se konečně Happy vymanila z Eliščina sevření a já se vzpamatovala, ptala jsem se holčičky, co ji to napadlo, takhle týrat kočku. Na tuto otázku mi nebyla schopná odpovědět.

Ta Eliška, která miluje zvířátka, krmí je a mazlí se s nimi… Pro pána, co se to s ní dělo? Bylo mi jasné, o co šlo. To ne Eliška, ale ta entita prostřednictvím holčičky mohla ublížit a zřejmě jí to dělalo nemalé potěšení.

Další případ se odehrál při návštěvě mého dlouholetého kamaráda Petra, a jeho jmenovce a kamaráda Peti, kterého sebou vzal na víkend do Branišova. Moje přátelství s Petrem jako by trvalo věky, vždy spolu dobře vycházíme a oba jsme se na setkání hodně těšili. I počasí nám bylo nakloněno, a tak jsem pozvala k táboráku na zahradě ještě několik svých přátel. Avšak, skvělou atmosféru pojednou přeťal Petrův výsměch Honzovi, kterého ani pořádně neznal. Začal si mladého muže nevybíravě dobírat a urážet ho. Později Petr nasměroval svoji pozornost k ostatním zúčastněným a choval se k nim velmi nevybíravým způsobem. Nálada poklesla na bod mrazu a trumf všemu dodal tím, když nás všechny označil za ubohý spolek, jaký jaktěživ neviděl a prý je z nás zcela zklamán. Takový propad tu nečekal. V tu chvíli bylo po zábavě. Všichni se posmutněle sebrali, a rozjeli ke svým domovům. Já osobně, jsem byla z Petrova jednání zcela zdrcena a v noci o všem dokola přemítala, kde se v něm ta nadutost vzala.

„Co se to s tím Petrem stalo? Takového ho neznám.“ Strašně mě mrzelo a bolelo, co nám všem vmetl bez jediného důvodu a ohledu do tváří. Jakmile byl Petr vzhůru, neudržela jsem jazyk za zuby a vše mu řekla.

„Víš Petře, už se známe taková léta, ale ten včerejšek jsem nepobrala. Proč jsi byl tak zlý. Všechny jsi tu zesměšňoval a urážel. Myslíš si, že jsi něco víc? Vždyť ty lidi vůbec neznáš! Proč to všechno?“

A Peťa se ke mně přidal.

„To je fakt, Petře. Koukal jsem na tebe jako blázen, co to z tebe leze. Vůbec jsem tě nepoznával.“

Petr na nás nechápavě hleděl a až po chvíli nám došlo, že vůbec netuší, o čem je řeč. Absolutně si nebyl vědom svého včerejšího nehezkého chování. A mně začalo svítat.

„Petře, neprodělal si teď poslední dobou nějaký úraz, nemoc?“ ptám se ho.

„Prodělal, před pár týdny mě pustili z nemocnice. Operovali mi štítnou žlázu, proč se ptáš?“

„Protože tu máme takovou mrchu, není živá, a je hodně zákeřná. Je to duch. Nejlepším soustem pro ni je oslabený člověk. V té chvíli ho použije jako prostředníka ke svým nekalostem.“

Kluci na mě koukali jak na zjevení, ale také jim začalo vše docházet. ˇ

„Štítná žláza je ochranný štít. Ten mi teď chybí. Tak proto do mě vlezla…“ uvažoval Petr nahlas.

„Jo, jo tak tomu bohužel je.“ Suše konstatuji a pak se rozvyprávím o tom, co se tu ohledně té entity vše dělo a děje. Jenže to tu potvoru přilákalo a dalo jí sílu. Najednou byla v obýváku. Projel námi všemi tak nepříjemný pocit, který se dá slovy jen stěží popsat. Okamžitě se v místnosti razantně ochladilo. Bez prostředníka se ještě nikdy entita do domu nevetřela, až teď. Dalo mi nemalé úsilí tu mrchu z mého domu vykázat na patřičná místa. Vůbec se jí odsud nechtělo. Z největší pravděpodobností jí Petr svou momentální indispozicí zaujal.

Peťa si uvědomil, jaký měl pocit z okna od kotelny, naproti kterému nocovali. Vnímal, jako by je někdo celou noc sledoval a nemohl pořádně spát. Petr si zase uvědomil, že se mu tu zdál sen, ve kterém dotyčnou ženskou entitu viděl a její popis se shodoval s tím naším.

Uběhlo několik týdnů a Dáši nálada se stále zhoršovala. Byla nedůtklivá, vznětlivá, Elišku peskovala za každou maličkost, až se začala holčička vlastní maminky bát. Postupně se stávala Dáša nesnesitelnou fúrií, u které nikdy člověk netušil, která bije. Jedno takové extempore vyvrcholilo v naši hádku, a Dáša byla na pokraji exploze. Vzala Elišku, sedla s ní do auta a odjela. Sice nebylo dobré zrovna v takovém rozpoložení řídit, ale možná si ženská sakramentská pročistí hlavu a dá se do pohody.

Holky se vrátily až k večeři a Dáša byla konečně zase ve své kůži. I když, stále tu byl někdo navíc.

„V autě jsem měla tak hnusnej pocit. Když jsem se ohlédla dozadu, byla tam. Zase se s námi vezla ta ženská.“

„No, už je nejvyšší čas tu potvoru odvést. Začíná tu být dusno, je nejvyšší čas.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Příběh, který jsem Vám odvyprávěla, se opravdu stal a byl důvodem k našemu vyšetřování, o kterém se brzy dočtete v II. díle. Již se na něm pracuje.

Zakladatel a vedoucí skupiny
Andria Trinity